Splnil si všechna přání (za Bohumírem Pospíšilem)

Brněnský básník Bohumír Pospíšil (* 1. 11. 1925 – † 2. 2. 2017), rodák z Hulína, byl označován za nestora či doyena českého polistopadového samizdatu. Celoživotní vášeň pro Poesii vtělil do úctyhodného počtu 25 básnických sbírek, které začal postupně vydávat po svém odchodu do starobního důchodu. Literárně debutoval v roce 1988 protiválečnou sbírkou Ozbrojená pěst. Pravidelně publikoval od roku 1995, počínaje básnickým výborem Plaňavy. Své knížky a sešitky vydával vlastním nákladem, jsa sám sobě rovněž grafikem, tiskařem i distributorem. Posledním Pospíšilovým dílem se stal básnický výbor Hulínské kořeny (2013), vybavený obsáhlým doslovem Milana Blahynky,jenž kriticky zhodnotil celou autorovu tvorbu.

Bohumír Pospíšil měl mimořádně široké zájmy. Celkem 34 let úspěšně působil v podniku Automatizace železniční dopravy, kam nastoupil po vysokoškolských studiích jako mladý inženýr a kde se později stal mimo jiné ředitelem brněnského závodu. Za vynikající pracovní výsledky obdržel řadu vyznamenání. Byl neobyčejně sečtělý a kromě psaní veršů (po mnoho roků pouze „do šuplíku“) se ve volném čase pilně a zdárně věnoval četným dalším koníčkům: práci s kovem a dřevem, chalupaření a zahradničení, pálení ovocných destilátů i cestování. Od dětství se zvláště intenzivně zabýval filatelií. V tomto oboru je autorem tří studií a takřka padesáti odborných článků; za svůj výstavní exponát získal například velkou stříbrnou medaili na Světové výstavě v Soulu v roce 2002 a velkou pozlacenou medaili na Světové výstavě v Praze v roce 2008.

Bohumír neboli Bohoušek, jak jsme ho všichni důvěrně nazývali, patřil dlouhá léta k nejaktivnějším členům brněnského Výboru národní kultury. I v době, kdy už mu pokročilý věk nedovolil se osobně zúčastňovat našich programů, se stále živě zajímal o dění v organizaci. A stejně tak se stále zajímal o všechno kolem sebe. Vždycky držel krok s technikou, takže se například v sedmdesáti naučil používat internet a doslova do posledních dnů života pak zůstával alespoň v korespondenčním spojení se svými přáteli a známými. A do posledních dnů si také uchovával svůj obdivuhodný intelekt, životní zápal a břitký humor. – Mail, který mi na konci loňského srpna poslal poté, co postupně překonal dvě ataky vážné choroby, označil s typickou sebeironií jako „Pozdrav ze záhrobí“ a mimo jiné v něm sděloval: „Pohybuji se sice jakžtakž s čakanem, ale Múzy odletěly za nějakým mladším chlapem. Nevěrnice. Nejsem schopen napsat pořádnou báseň, moje pokusy končí v koši nebo vymazáním povelem < Ctrl + X >. Ale mohu tě ubezpečit, že to nevzdám, budu se rvát do poslední kapky kalvádosu.“

Ještě počátkem letošního roku, konkrétně 14. ledna, mi naléhavě psal o svých obavách o budoucnost časopisu Lípa čili „Lipka“, jak láskyplně říkával, a končil slovy: „Já už brzy odejdu do věčných lovišť a na pampách budu prohánět buvoly, ale dokud dýchám, tak se chci rvát za své ideály.“  

To byl poslední mail, jejž jsem od něho obdržela. Když jsem mu potom koncem ledna přeposílala nějaký materiál, nevěděla jsem, že už je tou dobou v těžkém stavu hospitalizován v nemocnici. Po celý ten zlý čas dlela u něho jeho skutečná Múza – oddaná, milující a milovaná manželka Helenka. Osud tudíž vyslyšel i jeho poslední prosbu.

V roce 2010 jsem pro Obrys-Kmen připravila s Bohouškem rozhovor k jeho 85. narozeninám – byl publikován pod titulem Splnil jsem si všechna přání. Tehdy na mou závěrečnou otázku Bohoušek se svou obvyklou upřímností odpověděl: „Nemám ani jediné nesplněné přání. Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Snad (ani to nechci vyslovit) ještě jedno jediné: být tady na tomto světě tak dlouho, abych mohl dokončit rozepsaná díla a svůj život ukončit jako vyřízený spis do složky s tkaničkami. Ite, missa est. Podmínka je jediná: aby to bylo s Helenkou. Jinak nemá můj život žádnou cenu.“

Ivana Blahutová